S dvojčaty přichází i průser 9
Moje běhání se nakonec zvrtlo v taneční kreace. Zase jsem se zastavila u lavičky, kde jsme se potkali s Gusťou a kde jsme seděli i včera. Začala jsem si zpívat a u toho tak trochu tancovat, když jsem si konečně odpočinula. Jenže jsem tam vůbec nebyla sama, jak jsem se celou dobu domnívala.
"Já věděl, že tu budeš." Uslyšela jsem za sebou hluboký hlas, který jsem však už někde někdy slyšela. Polekaně jsem se otočila a na "mojí" lavičce se rozvaloval…počkat, tak tohohle zjeva jsem už někde viděla. No jasně dredy a ten piercing….a taky ten šibalskej úsměv a svlíkací pohled. Hned mi bylo jasný, o koho jde.
"Co ty tady?" Zeptala jsem se nejistě. Nechápala jsem, proč je to on a proč zrovna tady. "Čekám tu na tebe, Gustav mě sem poslal." Provrtával mě pohledem, až mi to bylo nepříjemný. "Gustík? On tě poslal, abys mě zabil? To bych do něj neřekla!" Začala jsem být k němu zase odtažitá. Ještě stále jsem měla na vědomí, že mi včera pěkně pokazil den a to ne jen tím, že mě vykopli z další práce.
"Proč bych tě měl zabíjet?" Nechápal Tom. "To je přece jasný! Vždycky, když se někde objevíš ty nebo tvůj povedenej bráška, kouká z toho pro mě pěknej průser!" Sedla jsem si nejistě vedle něj a Tom se mi začal smát. "Ty se mě bojíš? Já vážně nekoušu…i když jak koho." Usmál se jako neviňátko a já ho spražila pohledem.
"Tak fajn, už budu hodnej. Co to posloucháš?" Mrknul na mě pobaveně Tom a já jen protočila oči v sloup. "Guano Apes." Jakmile jsem to dořekla, Tom mi švihnul jedno sluchátko. "Ach jo, víš že seš v tomhle úplně stejnej jako Gustík?!" Nadávala jsem. "Jo a když už je o něm řeč, proč že tě sem vlastně poslal?" Zeptala jsem se a jen těžko zakrývala zvědavost. Tom ale moji otázku nebral na vědomí. Rozhodl se ji ignorovat, ostatně stejně jako mě.
"Hééj, Tome! Můžeš mi odpovědět ty jeden zablešenej trotle?!" Vyjela jsem na něj naštvaně a Tom začal přemýšlet. Teda aspoň to tak vypadalo do chvíle, než vyprskl smíchy. "Sakra čemu se zas gebíš?" Nechápala jsem. Najednou mi někdo poklepal na rameno a já se polekaně otočila.
"Slečno, já se jmenuju Michael, tak mi už laskavě neříkejte TROTLE!" Pokáral mě ten starej dědula, jak sem ho předevčírem srazila. "Jo, jasně dědo. Ale to opravdu nebylo na vás." Usmála jsem se na něj omluvně. "A kde máš toho milýho hocha?" Zeptal se dědeček hříbeček s úsměvem a já na něj jen vytřeštila oči. Neměla jsem nejmenší páru, koho má vlastně na mysli. Až pak mi došlo, že to nejspíš má bejt Bill.
"Huh, on…totiž…nevím." Řekla jsem popravdě. "Tak kdyby si ho viděla, tak ho ode mě pozdravuj." Mrknul na mě a odešel. "Vyřídím." Odpověděla jsem ještě v šoku a jen stěží vnímala Toma, když se mě vyptával, kdo to byl. "To neřeš." Odpálkovala jsem ho.
"Tak co ten Gustík vlastně chtěl?" Vzpomněla jsem si, co jsem se to z něj už pěknou chvíli snažila vypáčit. Byla jsem už docela naštvaná, protože nevypadalo, že bych to z Toma měla v nejbližší době dostat. "Jo Gustááv!" Rozzářil se najednou Tom a já pochopila, že mu to konečně došlo. Začala jsem mu posměšně tleskat, což chudáček Tom nepochopil. Nakonec to ale nechal plavat.
"Tak Gustav chtěl, abych tě k němu přivedl. Prej si už u něj byla, ale nebyl si jistej, jestli si pamatuješ kde bydlí." Chvíli jsem na Toma čuměla jak štětka od záchodu, ale pak jsem na něj z ničeho nic vyjela: "Tak proč tady sakra dřepíme? To radši pudu ke Gustíkovi než bejt tady s tebou!" Tom se jen zašklebil, zvedl se z lavičky a bez jedinýho slova odešel. "No tak jdeš nebo co?" Houknul na mě a já se za ním nadšeně rozeběhla.