S dvojčaty přichází i průser 8
Za ty dva dny se ve mně nahromadilo tolik zážitků a pocitů, vzteku a úsměvných situací, o který jsem se s někým chtěla podělit, jako za těch osmnáct let ne, když mě ještě doma buzerovala máti, jako by ani nebyla moje vlastní. Jediný, co jsem si z domova odnesla byla obrovská nenávist ke všem, co si říkali moji rodiče a sestra. Slovo: "rodina" pro mě nemělo žádný význam. Bylo to spíš utrpení, než nějaké zázemí a jistota, která se za tím slovem měla ve skutečnosti skrývat. Nic takového jsem neznala.
Naštěstí jsem jako plnoletá mohla od každodenního řevu, hněvu a nenávisti konečně vypadnout a žít tak, jak jsem si přála já. Jediný problém byl v tom, že na lidi jsem většinou měla smůlu. O to víc jsem si vážila toho, co bylo mezi mnou a Gusťou - přátelství.
"Říkáš Bill a Tom?" Zeptal se s úsměvem Gustík a povytáhnul obočí. "Jo a prej sou to dvojčata, ale vůbec si nejsou podobní. Ale je fakt, že se nezapřou." Ušklíbla jsem se a tak jsem mu ještě popsala jak vypadají, co si o nich myslím a jaký z nich mám pocity. Vlastně jsem mu řekla téměř všechno. "No tak proto má Bill ty červený nehty! A nám nechtěl říct proč!" Rozčiloval se Gustík a nevšiml si mého nechápajícího výrazu, který se postupně měnil na vyděšený. Polilo mě horko a po zádech mi přejel mráz. "Ty, počkej! Neříkej mi, že ty dva znáš?!"
"No jasně! Billa i Toma." Usmál se na mě zářivým pohledem Gusťa, zatímco ten můj byl stále více nechápající. "Vzpomínáš, jak ses mě ptala na ty bubny?" Pozvedla jsem nechápavě obočí a přikývla. "Jo, ale co to s nima má sakra společnýho?" "To ti právě řeknu! Já totiž hraju ve skupině Tokio Hotel, no a Bill zpívá a Tom hraje na kytaru. Pak je tam s náma ještě Georg, ten hraje na basovku. Kdybys chtěla tak tě s ním někdy seznámím." Rozzářil se Gusťa a já na něj stále jen nevěřícně koukala. Jak je možný, že takovej super kluk se kámoší s takovýma pakama, jako jsou ti dva?
"To proto jsem byl tak zaskočenej, když ses mě na to všechno ptala. Bylo mi divný, že nemáš tucha, kdo jsem. Je totiž málo lidí, který nás neznaj." "Ehm, takže jsem vlastně zaostalá, takhle to myslíš?" Zeptala jsem se ho s úsměvem a Gustík se zákeřně usmál. "Co? Nééé…ty a zaostalá? Kdepak!" Ujišťoval mě, ale v očích jsem mu viděla, jak si ze mě utahuje. "Gustavsone! Nepřej si mě!" Vyjela jsem na něj a pohrozila mu prstem. "Ale já si tě přece nepřeju, já tě už mám!"
"Víš co, vlastně bych toho Georga ráda poznala. Teda pokud není takovej jako ty dvojčata!" Ušklíbla jsem se a Gustík jen přikývnul. "Neboj, ten je úplně jinej. Vlastně ani sám nechápu, jak si mi čtyři můžeme rozumět. Ale je to tak a teď bych kluky vážně nevyměnil za nikoho jinýho." Rozbásnil se Gusťa a já ho jen pobaveně pozorovala. "Hele, zpomal brouku, jinak si o tobě začnu myslet něco ošklivýho." Pošťuchovala jsem ho, ale Gusťa se nenechal.
Nakonec, když se setmělo jsme se museli rozloučit, protože Gusťa už musel domů. Slíbili jsme si ale, že se uvidíme co nejdřív. Věděla jsem však, že Gusťa na rozdíl ode mě má spoustu práce. To já asi budu jenom trčet doma a čumět do blba. Nakonec jsem všechno pustila z hlavy a usnula.
"No a co já dneska budu dělat?" Ozvala se hned po ránu moje samomluva. Nakonec jsem se rozhodla udělat prozatím alespoň to nejdůležitější - vylezla jsem z postele. Rozhodla jsem se, že si zase půjdu zaběhat a popřemýšlet o všem možným. Hodila jsem na sebe to samý co včera a vyrazila do stejného parku.
Tentokrát jsem si však do mptrojky hodila Guano Apes. Sandřin hlas mě chvílema doháněl k šílenství (myslím k většímu, než kterým jsem už trpěla). Záviděla jsem jí totiž její hlas a možnost být slavnou. I když co já bych asi tak mohla dokázat? Že vzácní exempláři ještě nevyhynuli? No jo, od toho - být slavným jsou tady naštěstí jiní…