S dvojčaty přichází i průser 7
Sedla jsem si unaveně na jeho místo. "První den a hned vyhazov. Nejste vy dva příbuzný, když kvůli vám mám samý průsery?" Zeptala jsem se Billa sklesle. "Uhádla si, Tom a já jsme dvojčata." Mrknul na mě spiklenecky. Jen co to Bill dořeknul začala jsem šíleně škytat. "Co…škyt…že?" Bill se mi začal smát, ale mě to nevadilo. Vlastně jsem si všimla, že se krásně směje. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči, ale škytavka mě zase vrátila zpátky do reality. Bill mi ochotně podal svou napůl prázdnou kolu. "Díky." Usmála jsem se na něj vděčně, i když mi to moc nepomohlo.
"Tak se ti to přání přece jen nesplnilo, že? Omlouvám se." Podíval se na mě šibalsky Bill a čekal, jak zareaguju. "Vlastně ano, splnilo. Možná, že jsem tě měla znovu potkat, abych poznala, že jsou i tisíckrát horší lidi, než jsi ty." Odpověděla jsem a ušklíbla se. Narážela jsem tím totiž na jeho dvojče. "Vlastně si i dovoluju říct, že Tom je tvoje horší polovina." Usmála jsem se na Billa a on se rozesmál. "Tak za prvý, tohle před Tomem rozhodně neříkej, chceš-li zůstat na živu. Za druhý, znáš mě teprve druhý den, takže si o mně nedělej unáhlený závěry a za třetí…to se mi snažíš lichotit nebo co?" Ptal se s úsměvem. Jen jsem pokrčila rameny a nevinně mu úsměv oplatila.
Po deseti minutách se k nám už vracel Tom s nosíkem pěkně nahoru. "A máš to." Šeptnul mi do ucha, když procházel kolem mě a sednul si na třetí prázdný místo u stolu. Nahodil nevinnej a přesto šíleně deprimující xicht. Vítězoslavnej xicht, kterej mě užíral ze všeho nejvíc. "Pěkně děkuju, jeden jako druhej." Posteskla jsem si. Oba se spokojeně usmáli. "To nebyla lichotka, paka." Dořekla jsem se smíchem a oba vzápětí nahodili výrazy a lá pan naštvanej.
"Stejně si nemusel hned běžet za šéfikem. Proč si mi vlastně dal tu snožku?" Zeptala jsem se ho nevinně. "Já? Proč bych to asi dělal?" Bránil se Tom, ale blejskalo se mu v očích. "No tak fajn, se mi prostě chtělo, no. Spokojená?" Ušklíbnul se Tom a já jen protočila oči v sloup. "Strašně." Vraždila jsem ho pohledem.
"Takže to si byl ty? To ty si jí dal tu snožku? Ona nespadla sama?" Vyhrkl nechápavě Bill a probodával svoje dvojče pohledem: "ty seš sakra takovej wůl!". "No a co?" Bránil se Tom a lhostejně se začal ládovat svou pizzou. "Jako fakt díky, Bille, že mě považuješ za takový nemehlo." Propíchla jsem ho pohledem a Bilda nasadil nevinnej výraz. "Heh, nemáš zač."
Jak jsem si myslela, dostala jsem vyhazov. Jakmile mi to šéfík oznámil, vyletěla jsem z restauračky jako vichřice a ještě naposledy jsem probodla Toma vražedným pohledem a na Billa se jen chabě usmála. Vlastně byl celkem fajn a svým způsobem i velmi zvláštní. Rozhodně mi byl milejší, než to jeho namyšlený dvojče.
Ihned jsem napsala Gusťíkovi, jestli nemá čas. Snad okamžitě mi přišla odpověď, že na mě bude čekat zase v parčíku na stejný lavičce. Nerozmýšlela jsem se a rovnou vyrazila na naše smluvený místečko.
"Ahóój!!" Řval na mě už zdálky a skákal na lavičce sem a tam. Byla jsem tak šťastná, že ho zase vidím. Náhle se s ním lavička převrátila a Gusťa zahučel do křoví. Nejdříve jsem se začala šíleně smát, ale pak jsem se šla raději přesvědčit, zda je v pořádku.
Naštěstí se mu nic nestalo - nepočítáme-li jeho psychický stav před tím, než mě poznal. "Tak jak celej den bylo?" Ptal se s úsměvem a pomohl mi dát lavičku do původního stavu. "Tomu bys nevěřil!" Zavrtěla jsem hlavou, sedla si vedle něj a všechno mu odvyprávěla. Řekla jsem mu dokonce i o té manikúře. Na to, že jsem ho znala teprve pár dní jsem s ním dokázala mluvit, jako s nikým jiným.