S dvojčaty přichází i průser 19
Ucítila jsem, že mi po tváři stéká slza. Rychle jsem ji setřela, aby si Bill ničeho nevšiml a pokračovala jsem dál. "Už od 15 sem chodila na různý brigády a tak když sem pak chodila ještě do práce a prodala ten byt, koupila sem si tohle bydlení. Od tý doby tu žiju, sama za sebe. O nich nemám žádný zprávy. Někdy mám pocit, že nikam nepatřím." Dokončila jsem celou svou historii, ačkoliv nějaké věci jsem si přece jen nechala pro sebe.
"A co přátelé?" Nadhodil Bill a já si jen povzdychla. "Přátelé? Vážně, za ty roky jsem nikdy vlastně nepoznala ani jednoho človíčka, o kterým bych mohla říct, že je můj přítel. Až teď, když jsem poznala vás, jsem si uvědomila, co to znamená mít někoho, na koho se můžu spolehnout." Usmála jsem se na něj vděčně a on mě začal hladit po vlasech.
"Taky jsem nikdy neměl přátelé. Už od školky jsem měl s ostatníma problémy, ale aspoň jsem měl vždycky bráchu, na kterýho jsem se mohl kdykoliv spolehnout. Byli a stále jsme nerozlučná dvojka. My, když něco chceme, tak si zatím jdeme a nic nás nedokáže zastavit. Vážně netuším, co bych bez něj dělal!" Podíval se mi Bill do očí a když uviděl, že se mi lesknou slzama, přitisknul se ke mně blíž.
"Juli?" "Ano?" "Teď už máš nás. Už nebudeš sama." Usmál se na mě a láskyplně mě políbil. Při jeho slovech mě zahřálo u srdce. Vědomí, že někam patřím bylo silnější než všechno ostatní. Bylo to něco nádherného, po těch rokách samoty. "Děkuju, že to říkáš." "Kluci i já tě máme moc rádi! Stačilo pár dnů a všichni jsme si tě zamilovali." "Já vás taky. Ale tebe nejvíc." Šeptla jsem mu do ouška.
Snad to bylo tím, že jsem v krvi ještě stále měla alkohol, protože jsem si byla jistá, že kdybych byla úplně při smyslech, tak bych mu neřekla ani polovinu z toho, co se právě dozvěděl. "Juli? Už spi." Políbil mě něžně Bill a já se mu spokojeně zavrtala do náruče. "Dobrou."
Když jsem se ráno probudila, byla jsem už v posteli sama. Vzala jsem si věci a zaťukala na dveře od koupelny. Nic. Vešla jsem dovnitř, ale koupelna byla prázdná. Převlíkla jsem se a trochu se namalovala. Rozestlala jsem postel a otevřela okna. Jako každý ráno jsem vyšla na balkon a zhluboka se nadýchla.
Asi po pěti minutách jsem sešla do prvního patra pozdravit kluky. Jen co jsem za sebou zavřela dveře od pokoje začala řvát hudba na celej barák. Zezdola jsem slyšela Billa, jak řve na kluky: "Vy debilové! Vypněte to! Julča ještě spí!" Křičel ještě víc, než ta hudba. Kluci to teda po chvíli alespoň ztlumili. Chtěla jsem jít hned za nimi, ale u dveří jsem se zastavila. Něco mi říkalo, že mám zůstat tam kde jsem.
"Bille, pochlub se! Tak co?" Poznala jsem Tomův hlas. "Nechápu na co narážíš!" Odvětil Bill znuděně. "Jen se nedělej. No tak, co se včera dělo nahoře?" Tentokrát to byl Georg. Ještě víc jsem zbystřila sluch a div jsem si zvědavostí nezačala hryzat nehty. "Co by se jako mělo dít? Nic se nestalo!" Zavrčel nepříjemně Bill. "Ty seš trouba. Spíš vedle tak krásný holky a nechá tě to chladným? Začínám pochybovat, jestli vážně nejseš buzerant!" Rozesmál se Gusťa a kluci se k němu přidali. "Nejsem teplej Gustavsone! A taky neříkám, že mě to nechalo chladným!" Musela jsem se tomu usmát. Nechala jsem kluky, ať si melou o čem chtěj a šla sem do kuchyně připravit nějakou tu mňamku. A vzhledem k tomu, že umím jenom jednu, bylo jasný, co budu kuchtit.
O půl hoďky později jsem vtrhla do obyváku s plným tácem palačinek. Všichni se zaměřili na to, co jsem nesla, jedinej Bill byl trošku mimo. "Ehm, jak dlouho už seš vzhůru?" "Tak dlouho, abych to všechno stihla udělat." Položila jsem tác s úsměvem před kluky na stůl. "To bys ale musela vstávat tisíckrát dřív, než mi." Odvětil Georg a hladově se vrhnul na palačinky. "Kdepak, asi půl hoďky." Ještě jsem skákla do kuchyně pro džem, ale když jsem se vrátila zpátky, bylo už pozdě. Jedině, že by chtěli kluci ten džem samotnej