S dvojčaty přichází i průser 12
Tak co? Líbila?" Vyzvídal jen co dozněly poslední její tóny. "No, písnička je to hezká, ale podle mě zpívá líp Billíno." Řekla jsem mu na rovinu, co jsem si myslela. Dřív jsem se bála říkat svůj názor, abych ostatní nezranila, ale postupem času jsem poznala, že kritika je stejně důležitá jako pochvala. Tom sice posmutněl, ale Billík se naopak rozzářil. Nechtěla jsem ani jednoho z nich trápit a tak jsem přemýšlela, co navrhnout.
"Kucííí, nechcete dneska všichni přespat u mě? Bydlím sama, takže no problemos…ale vy se zeptejte, teda pokud chcete!" Nabídla jsem jim a Georg ihned přikývnul. Gustík byl sice nadšenej, ale… "To mě zas mamka nepustí, jak ji znám." Zakoulel očima a byl stráášlivě směšnej, ale i docela roztomilej. Všichni (až na Gustava) jsme vyprskli smíchy. "Vždyť ti je 19, ne?!" Smál se mu Georg a Gusťa jen pokrčil rameny. Najednou mě něco napadlo…
"Tak víš co? Já to s ní dohodnu, jo?" Gustík mi skočil kolem krku. "Ty seš zlatí!" "No a my to jdeme oznámit mamce." Hlesli dvojčata a zmizeli. Já, Georg a Gusťa jsme šli překecat jeho mamku. Nejdřív se jí to sice moc nezdálo, ale když jsem jí slíbila, že na Gusťu dáme s Georgem pozor (u toho mi cukaly koutky, sem mladší než Gustav, ale mám ho hlídat), nakonec souhlasila.
"A je to tam!" Zaječel Gustík před domem radostí. S Georgem jsme leknutím nadskočili a za náma se ozval smích. "Tak co?" Ptala jsem se hned kluků, kteří měli neutrální obličeje. Tom i Bill najednou posmutněli. Zavrtěli hlavama jako že ne, ale pak se na mě vrhli a začali ječet radostí… "To víš že můžeme!" Chechtali se mýmu vyjukanýmu pohledu. "Tak to bude jízda." Vypadlo ze mě a všichni souhlasně přikývli. Alespoň je všechny líp poznám, no ne?!
Odemkla jsem dveře od svýho brlohu, kde ještě nikdo jinej kromě mě nebyl a pustila jsem je všechny dovnitř. "Juj, ale asi máme problém." Došlo mi, když jsem si vzpomněla na docela důležitou věc. Kluci se na mě zvědavě podívali. "Tak už mluv a nenapínej." Zakňučel Tom a já to ještě chvíli protahovala, abych si užila ten jeho umučenej výraz.
"Mám jenom jednu postýlku. Ale je tu ještě gauč a taky spousta místa na zemi." Usmála jsem se na ně povzbudivě. "A nemáš náhodou manželskou postel?" Zajímal se -kdo jinej než- Tom. Nejistě jsem přikývla. Georg ke mně hned hupsnul a dal mi ruce kolem ramen. "Tak to si zabírám místo vedle tebe." Začal se na kluky šklebit, jako že je king.
"No tak to teda nééé!" Začal okamžitě protestovat Bill. "Proč ne?" Odvětil mu suše Georg. "Protože já se znám s Julčou nejdýl!" Pištěl Bill hláskem o kterým jsem ještě neměla ani ponětí, že může existovat. A jak to vypadalo, tak kluci taky ne, protože na něj dost hustě valili bulvy.
Gustav se k Billovi přidal… "A já ji znám zase nejvíc!" Snažil se kluky nějak dostat. "A já vím, že nemá kluka!" Hodil Tom něco navrh. "CO?" Těkali Gustav s Georgem pohledama mezi mnou a Tomem. "To vím taky! Dokonce jsem byl u toho, když se s ní rozešel." Usmál se pyšně Bill a já ho jen spražila pohledem. Tak tohle na mě bylo trochu moc. "Juli, já to nemyslel zle." Ujistil mě, ale já mu přestala věnovat pozornost.
"Jo? Hele kluci, jak to tak vidím, budu radši spát na gauči a sama." Zdůraznila jsem to poslední slovíčko. Vůbec se mi nechtělo se s klukama hádat, s kým budu spát. Vážně jsem na tohle neměla náladu. Chtěla jsem se s nima bavit a ne se hádat kvůli takovým prkotinám.