S dvojčaty přichází i průser 10
Několik minut jsme jen mlčeli, ale o chvilku později mi už Tom pokládal snad milióny otázek. Stále ještě jsem nemohla uvěřit, že si tu vážně povídám s tím klukem, co mě včera připravil o práci. I když popravdě řečeno jsem se tomu ani tolik divit nemusela. Vždyť včera jsem si už normálně povídala s Billem a to jsem ho ještě předevčírem nesnášela. Možná, že s Tomem to bude nějak podobně. Vždyť jsou to přeci dvojčata!
"Tak co, máš toho kluka nebo ne?" Hučel do mě pořád Tom, zatímco jsem se ho snažila ignorovat. "Lepší otázku nemáš?" Vyjela jsem na něj už podrážděně. "Ale to víš, že mám. Seš panna?" "Jej, to jsem si zase naběhla." Nadávala jsem si v duchu. "Ne, toho kluka nemám." Tom se na mě šibalsky usmál. "A teď tu druhou otáz…"
"Gustav je doma?" Skočila jsem mu do řeči, čímž jsem ho stihla zastavit. Tom se na mě podíval nejdřív nechápavě, ale pak zklamaně, když pochopil, že mu na tu otázku už neodpovím. "Jo, měl by bejt. Proč?" "A je tam s ním ještě někdo?" Zeptala jsem se ho a se zaujetím jsem si prohlížela Gustavův domek. "U Gustava?" Zeptal se Tom jak idiot. "Ne asi. V popelnici." Odpověděla jsem mu s ironií. Tom se jen šibalsky usmál. "Ne, Gustav je doma sám."
"Tak jdeme. Jaký je jeho okno?" Zeptala jsem se ho jako by nic. "Cože? Ty se chceš k němu dostat voknem?" Vyvalil na mě kukadla Tom. "No jasný! Normální lidi choděj dveřma, takže mi dva tam rozhodně nemáme co dělat. Takže jaký je to okno?" Naléhala jsem na něj dál. Tom nakonec přeci jen ukázal na jedno z oken a já už se rozhlížela kolem sebe.
"Jak by se tam dalo dostat?" Mumlala jsem si pro sebe. "Už to mám." Usmála jsem se a zajiskřilo mi v očích. Jen kousek od nás byla stará garáž. Z ní to bylo už jen kousek do toho okna. Na střeše garáže jsme se na chvíli zastavili. "Nemáš tu papír a tužku?" Zeptala jsem se Toma a nevšímala si jeho připitomělýho výrazu. Tom se radši už na nic nevyptával a začal štrachat po kapsách. Nakonec vytáhl tlustou černou lihovku a kousek papírku. Na něj jsem velkým písmem načmárala:TOHLE JE PŘEPADENÍ! VZDEJTE SE! A spokojeně se usmála.
Ukázala jsem to Tomovi, který se málem rozesmál. Rychle jsem mu přikryla pusu dlaní a naznačila mu, ať drží hubu. Zabalila jsem do počmáranýho papírku kámen, co byl zrovna po ruce a hodila jsem ho do Gustavova otevřenýho okna. Zevnitř se začaly ozývat vyděšený hlasy a podivný zvuky.
"Tome, kdo tam ještě je? Neříkej mi, že je tam Gustav sám a trpí samomluvou?!" Vrhla jsem na něj naštvanej pohled a Tom místo toho, aby mi odpověděl dostal nehoráznej výtlem. "Georgu! Sakra nelez k tomu oknu! Co když tam sou teroristi? A nebo nějaký bláznivý fanynky!" Ječel zevnitř jeden hlásek, v kterým jsem rozpoznala Billa. To bylo už i na mě moc. Teď sem dostala výgeb taky. S Tomem jsme se museli držet, abychom smíchy nespadli z garáže.
Najednou se ve vokně objevila něčí hlava. "Jen se pojďte kouknout na ty svý teroristy!" Usmála se na nás pobaveně. Odhadovala jsem, že ta hlava patří Georgovi, o kterým se mi Gustík už zmiňoval. Gustav s Billem se opatrně vyklonili z okna a když nás uviděli, nebyla jsem si jistá, jestli nás hodlají uškrtit, odstřelit nebo si rozmýšlí, jakým způsobem by nás bylo nejlepší zabít.
"JULI?" Vykníknul šťastně Gustav a úplně se mu rozzářily oči. "TOME!" Zařval naštvaně Bill, kterýho jsme očividně vyděsili. "Já nic, jsem v tom nevině." Hájil se Tom. "Má pravdu, to já sem vás přepadla." Řekla jsem pyšně, jako bych právě vyhrála zlatou medaili na olympiádě nebo něco podobnýho. Následoval další výbuch smíchu a dokonce se smál i Bill, kterýmu úsměv slušel mnohem víc, než když po nás házel jen kyselý xichty.