S dvojčaty přichází i průser 1
V čekárně už sedí tři zákaznice. Jednu naženu ke svému stolku. Vytáhnu svoje "nářadíčko" a vrhnu se na ručky první zákaznice. Paní Weureová je moje stálá zákaznice, skvěle si rozumíme, je milá a hlavně upovídaná, což mi naprosto vyhovuje. Neříkám, že já nejsem, ale u práce se musím soustředit a tak raději mlčím, poslouchám nejnovější drby a věnuju se svý prácičce.
"Tak já se zas za týden stavím na kus řeči." Řekne spokojená a usměvavá paní Weureová. "To budu jedině ráda, nashledanou! A pošlete mi sem někoho dalšího, prosím vás." Houknu za ní a už ke mně napochoduje nějaká slečna asi kolem osmnácti let. Vysoká, černé delší vlasy a…mega šílený tse tse brejle. Jen marně v sobě dusím smích. Já opravdu nedokážu cokoli hrát. A rozhodně ne zakrývat svoje názory. Na to jsem dost háklivá.
"Je ti tady něco k smíchu?" Zeptá se mě ta slečna dost nevrle, ale má na holku nezvykle hluboký hlas. "Ne, omlouvám se, ale raději se směju, než házím znuděný xichty na ostatní." Odvětím při pohledu na její naštvanej výraz. Jen si mě změří nepříjemným pohledem, jako bych byla něco podřadnýho.
"Tak posadíte se?" Zeptám se jí přeslazeným hláskem a protočím oči v sloup. "Že já mám pokaždý takovou smůlu na lidi!" Pomyslím si a sleduju, jak si slečinka odfrkla a sedla si naproti mně. "Tak co to bude?" "Francouzskou manikúru, bílou s čer…" Na chvíli ji přestanu poslouchat, protože mi něco zavibrovalo v kapse.
Hmm, mobil. Nová příchozí zprává vejrám na displej jak netopejr. Po chvíli se to přeci jen rozhodnu otevřít. A heleme se! Kdopak nám to písá? Že by můj kluk? No, vlastně jestli se tomu tak dá říkat, když mě podvádí na každým kroku. Tomu bohužel city nic neříkají. To jenom já jsem taková husička, že skáču podle toho, jak si píská. Ale pořád lepší, než když je člověk úplně sám. A nebo ne?
"DEBILE!" Ulevím si a znechuceně zkřivím obličej do grimasy při pohledu na displej, kde mi Luki píše: BERUNDO (jak já nesnáším, když mi takhle říká) MAM TE RAD, ALE NUDIS ME. CHCI PAUZU, JESI ME MAS RADA, POCHOPIS. Cože? Takže mi jen tak dá kopačky? Slaboch! Ani do očí mi to nedokáže říct. Rychle mu odepíšu: JAK CHCES, ALE NECHAPU…P.S. NERIKEJ MI BERUNDO, WOLE!!! Tak to vypadá, že přeci jen mi ta samota bude ještě milejší…
Najednou se zas ocitnu v realitě. Spatřím nechápající výraz na tváři té slečny. "Pardon, neobtěžuju vás náhodou?" Zeptá se mě dost opovržlivým tónem. "Promiňte." Uhnu pohledem a pustím se na její nehty. Francouzská manikúra, to je v poho. A co to říkala? Bílou s červenou? Jo, asi jo. Ta červená mi už asi leze na mozek - možná proto mám i červený vlasy…
"Hotovo!" Oznámím pyšně, protože se mi ty nehtíky opravdu povedly. Slečinka si znuděně vyndá z uší sluchátka a vykulí oči na svoje nehty. "Ehm…promiňte, ale stalo se něco?" Znejistím při pohledu na její zbledlej obličej. Třesoucí se rukou si opatrně sundala brýle a vykulila oči na své nehty. Ježiši! Teď už vypadá ale vážně děsivě!"
můžu?
(Alice-TH, 16. 5. 2009 17:57)